„Kdybych měl poslední tři koruny, dvě z nich dám na úplatek.“
- BVÚ, Princ Gayaya

Drzý právník s nožem v krku aneb tonzilektomie pro začátečníky

Trhat nebo netrhat? To je, oč tu běží… původně jsem nechtěl o tomto hamletovském dilematu týkajícím se mých krčních mandlí nic psát, ale při prolézání internetu jsem s hrůzou zjistil, že nejsem sám, kdo si prošel anabází úvah, zda do toho jít a jestli je to se mnou tak špatné, že musím pod nůž.

Informace v tomto článku jsou podávány bez záruky za správnost, přesnost a vůbec – jestli chcete odborný názor na vaše mandle,  tak si zajděte na ORL – tam na to mají školy.  Níže uvedené jsou jen subjektivní názory pacienta.  Jen vám přeji, abyste nakonec narazili na lékaře/lékařku, kteří problém budou chtít odstranit, tj. vyléčit a ne jen „zaléčit“ (já to štěstí nakonec měl).

Pro ty méně vnímavé: tento článeček bude o tom,  jak šel drzý právník s krkem „pod nůž“, protože už toho měl tak akorát dost.

Tonzilektomie neboli odstranění krčních mandlí je asi nejběžnější a dle učebnice nejednoduší z operací v ORL.  Jsou při ní odstraněny jedna nebo obě krční (patrové) mandle. (blíže včetně obrázků zde: https://www.otorinolaryngologie.cz/content/uploads/2020/02/ppp-te.pdf )

Existuje ještě Tonzilotomie , tedy zmenšení mandlí (odstranění části), ta se provádí primárně u dětí a u dospělého nemá smysl.  V minulosti se provádělo i částečné odstranění  mandlí laserem – to už se dnes též neprovádí, jelikož zbytek mandle se pak zajizvil a problém zůstal, resp. se zvětšil, cílem je vždy odstranit pokud možno celou mandli.  Tedy dnes vás potká již jen klasické odstranění mandle, laicky vytrhnutí, i když s trháním to nemá nic společného.

Jediné, co je opravdu „je problém“  je to zásadní  rozhodnutí zda/kdy do toho jí.  Jak píše i chytrá knížka Otorinolaryngologie a foniatrie v současné praxi, kterou jsem si za účelem domácího studia a sebe-strašení koupil,  jde o téma „kontroverzní“.  Asi jako když se hádají právníci o právní závaznosti judikatury.   V zásadě platí, že u dospělých tj. cca od 12 let už funkce mandle z pohledu imunity není taková, aby bylo nezbytně nutné je mít, v podstatě čím je člověk starší, tím méně mandle potřebuje (hodně zjednodušeno).

O vyndání mandlí pravděpodobně začne člověk uvažovat, když se mu začnou opakovat angíny nebo když se mu na mandlích udělá absces, což jsou takové dost jednoznačné důvody, proč se mandle vyndávají.   Jenže jsou taky příčiny méně výrazné, kdy vás můžou mít doktoři tendenci do „trhání“ nepovzbuzovat.

Jedním z nich jsou čepy, které ale nejsou od angíny, ale prostě jsou, protože mandle po angínách nebo čistě jen díky tomu jak narostla, ztratila schopnost samočištění  a „bordel“ v podobě žluto-bílých hrudek se v ní pěkně drží jako v houbě…. A ten bordel dělá takový zvláštní zánět, protože se v něm rádo množí kde co.  Takže nakonec se člověk propracuje k něčemu, čemu se odborně říká chronická tonzilitida.   A po pár letech se propracuje ke „kompenzované“ chronické tonzilitidě,  tedy  bordel je tam furt, zánět taky, jen tělo se s tím naučilo nějak fungovat….a problém nastává, když se status quo  dekompenzuje, což u mě bylo pravidelně po fyzické námaze (sport),   dvě hodiny fitka vydaly za 2 dny takové „mini-virózy“, jak přišla tak odešla, s drobnou teplotou a zase se jelo dál. 

A pak je tady další nepěkná věc, o které postižení často neví, pokud ví, tak to přisuzují jiné příčině a okolí je taktně zticha:  příšerný zápach z úst (lat. Foetor ex ore),  člověk má v hubě doslova jak v popelnici.   Zprvu žije v tom,  že je to od zubů, tak si čistí zuby jak vzteklej, ale ono to nepomáhá,   žvýká žvýkačky Orbit a stejně to nepomáhá,  kloktá Listerin jak vřídlo na karlovarské kolonádě, což sice pomáhá, ale jen na chvíli, jinak je to ale pořád stejná písnička.

No a tak vyrazí na ORL ať už do nemocnice nebo k ambulantnímu specialistovi a tam se můžou stát dvě věci: narazí na člověka z party „trhačů“, který mu řekne, že nejlepší by to bylo vyndat,  a nebo narazí na člověka z party „netrhačů“ a ten mu řekne, že to zkusíme „konzervativně“, což přeloženo znamená kloktání listerinem, peroxidem,  vatičkování mandlí Joxem či dokonce brutální vymačkávání bordelu z mandlí.  Ono to sice trochu pomáhá, ale asi  jako když nosíte vodu v cedníku.  A takhle to může běžet pár let, protože doufáte, že se to s věkem spraví nebo že to nějaké antibiotika nakonec rozlousknout.  Nejhorší na tom je, že  uvedené potíže člověka netrápí každý den, 365 dní v roce, ale velice chytře se rozprostřou do času, takže  je vám vlastně blbě  jen „někdy“ a  člověk se pořád utěšuje, že tak špatný to není (aby se muselo trhat), ale v souhrnu je mu blbě skoro pořád a efekt vařící se žáby zafunguje na 100%.  Slabší povahy začnou navštěvovat báby kořenářky a homeopaty s vidinou, že když ne antibiotika, tak řapík nebo  nějaká jiná kravina problém vyřeší.     Silnější jedinci čistí, kloktají, trpí,  kvalita života se snižuje a váš krčař-netrhač jen krčí rameny, protože stěry vám vyjdou většinou negativní.

Až se nakonec stane ten zázrak, že narazíte na krčaře-trhače a ten vám narovinu řekne, že tohle „konzervativně“ (čti: bez trhání)  nespravíte…a pak si přečtete pár diskusních fór na internetu a zjistíte, že lidí se stejnými příznaky (vyčerpanost, podivné „virózy“, opakující se angíny,  zápach z úst)  je mnoho  a nakonec všichni skončili u trhání a dokonce jim to pomohlo.

Takže nakonec padne to zásadní  rozhodnutí (které mělo padnout už před lety), že mandle půjdou pryč.

Jenže každého asi nejvíc zajímají rizika.

Rozdělil bych to na dvě skupiny: ty spojená s absencí mandlí a ty spojené přímo s operací/hojením. 

U první skupiny rizik  se pořád koketuje s otázkou významu mandlí pro imunitní systém.  Ten je nezpochybnitelný u dětí tj. tak do 12 let.  Pak už je to s významem slabé a především v momentě, kdy jsou  mandle zásobárnou bordelu, který se vám pak šíří po těle, je jejich význam naprosto opačný.  Další věci jako zvýšení počtu nachlazení,  astma apod., které  někde prezentují  jako údajný důsledek trhání,   nemají  prokazatelný základ a jde spíše o různé legendy.    Rizika spojená s operací proberu níže, ale v zásadě jdou dvě: krvácení a infekce.  A obojí se dá řešit.

Takže jdeme do toho?

Před objednáním

Když to jde,  doporučuji se vyhnout  dobám rým, chřipek, tj. spíše léto, podzim, jaro, ale v dnešní době je problém vůbec sehnat nějaký termín, takže možná budete rádi za leden.  Snad ve všech nemocnicích už  se dá  objednat nadstandardní pokoj, což vřele doporučuji (a od toho se taky bude odvíjet termín, protože zjistíte, že nejste sami, kdo by chtěl nadstandard).   Nadstandard totiž není o barevné televizi, jak jste to viděli v Básnících, ta je dnes už i na standardu, ale hlavně o vlastním sociálním zařízení a absenci chrápajících spolunocležníků a jejich návštěv, protože tam budete sami.

Před odchodem do nemocnice.

Tak už vám praktik/krčař napsal žádanku, byli  jste v nemocnici a máte nějaký termín, nadstandard objednán?  Dobře, takže teď jak se na to připravit a hlavně jak připravit návrat domů.  

V prvé řadě doporučuji všechny (náročné) fyzické práce  realizovat před operací.  Jestli potřebujete nainstalovat novou pračku a budete ji tahat do třetího patra, tak rozhodně před operací.  Všechno fyzicky náročné, což bude cokoliv krom odnosu jedné nevelké nákupní tašky, pro vás bude po operaci minimálně měsíc problém. Minimálně  prvních 14 dní zapomeňte na nějakou fyzickou námahu (vůbec) a v dalších týdnech velmi pozvolný návrat,  a to především sami kvůli sobě – nejde ani tak o to, že byste nebyli fyzické námahy schopni, ale že by to hojící se  rána nemusela ustát a mohlo by to začít krvácet (k tomu se ještě dostaneme).

Druhá věc – zásoby:    Ano po mandlích člověk nemůže jíst úplně všechno. Sice nakonec zjistíte, že se dá jíst „skoro“ všechno – když se to rozkouše a podlije čajem, ale je dobře si připravit pár věcí.   Existuje jedno základní pravidlo:  čím víc tekuté, tím lepší.   Takže jogurty,  naturdrinky,  dětské přesnídávky,  paštiky,  tvarohy, tavené sýry,  případně cokoliv co se dá rozmixovat a neudělá se vám z toho šoufl.   Někdo uvádí, že po mléčných výrobcích hodně slintal – u sebe jsem to nepozoroval. Na ránu nedělají dobře kořeněná jídla (tj. ať už slaná nebo pikantní – takže rozumně).

Zvláštní kapitolou je zmrzlina.   Zapomeňte, že byste jenom na ní přežili, už u druhé krabice vám to poleze krkem.   I z pohledu chlazení krku je to skoro k ničemu,   jako doplněk dobrý, ale jestli máte myšlenku, že vydržíte  14 dní na zmrzlině, tak budete nepříjemně překvapeni kolik vám jí pak zbude, protože už to nebudete moci vidět. Jinak jakákoliv krom těch s oříšky apod.  – já vydržel na Ledňáčcích a klasickém polárkovém dortu.

Zdravotní materiál:   naprosto zásadní jsou chladicí gel-paky,  mají je třeba v Globusu u kosmetiky za asi 50 Kč/kus (nebo na Alze za 150 ;).  Kupujte ty obdélníkové (cca 26×12 cm),  ne ty čtverečky ,  obdélníky se dají dobře zabalit do šátku a omotat kolem krku jako límec (tj. okolo přední strany krku, pěkně od ucha k uchu ;).    Budete potřebovat alespoň 3 kusy, aby se vždy dva mrazily v mrazáku.  Dobrý  je nějaký šátek/hadr (ne ručník/šála – moc tlusté),  do kterého se dá gel-pak zabalit a cípy vzadu svázat (dávat gel-pak přímo na kůži je špatně – jednak to nedrží a hlavně to mrazí).

Druhá věc co se hodí, je forma na ledové kostky, čím menší kostky s méně hranami z toho padají tím lépe (nejlepší jsou takové ty „homolky“).   Kostky se můžou hodit, kdyby to začalo krvácet – budete pěkně cucat led a ledovat gel-pakem  i z venku.

Léky – uvidíte,  co vám doktor napíše, ale jestli máte doma Algifen Neo (kapky), tak to bude základ, případně Paralen. Dále se uvidí po operaci – možná na vás dopadnou i nějaká antibiotika nebo něco silnějšího proti bolesti.

Takže jestli doma máte uklizeno, ledničku plnou jogurtů (které mají nějakou rozumnou trvanlivost), tvarohových dezertů  a dalších poživatin a mrazák nacpaný gel-paky a zmrzlinou, můžeme balit do nemocnice.

Co do nemocnice:  doporučuji  pantofle, ve kterých se dá do sprchy… asi nějaké Crocsky nebo tak … Je to sice módní faux pas, ale tady se vám to bude hodit.    Druhá věc župan,  aby člověk neběhal v trenkách nebo noční košili po špitále (zejm. na vizity) , ne každý(á) na to má postavu  – za mě spíš nějaký lehčí, protože ten tlustý vám zabere půlku kufru a je těžký.    Určitě  mobil, tablet něco se zásobou seriálů, protože na čtení moc mít náladu nebudete a v televizi běží jen kraviny, vydržet to sledovat 3 dny v kuse, to už je pomalu na lobotomii. Jinak asi nic dalšího třeba není (krom zprávy od vašeho doktora a kartičky pojišťovny).

Od vašeho praktického lékaře budete potřebovat předoperační vyšetření (většinou ne starší 7 dnů, tj. 7 dnů před nástupem), což u mladších ročníků představuje náběry (jde hlavně o srážlivost, krevní obraz) a EKG.  U lidí starších  se může přidat ještě RTG plic a další vyšetření od specialistů,  přičemž hlavním cílem je zjistit, zda jste operace vůbec schopni a zda ji můžete absolvovat v celkové anestezii. Pokyny jste pravděpodobně dostali při objednání termínu v nemocnici.

Jestli vše máte, tak můžeme do nemocnice.

Den 0 – nástup do nemocnice, většinou ráno na 8:00 na příjem, pravděpodobně jste při objednání termínu dostali instrukce, co si máte vzít, kam přijít a kdy,  tam vás po přijetí a vyplnění všech souhlasů (s anestezií, s provedením výkonu atd.)  na dané oddělení usalaší do pokoje/postele  a převléknete se do pyžama. Tahle část je nejnudnější, protože většinou pak není celý den co dělat….Nejdřív se na vás podívá doktor z ORL, zda jste schopni operace a nic nebrání tomu, aby se vám zítra pořádně podívali do chřtánu.

Pak vás čeká pohovor s anesteziologem, který by vám měl vysvětlit, jak probíhá celková anestezie  a zároveň vám napíše nějakou tu premedikaci (něco na uklidnění, spaní). Z mé zkušenosti se tyhle úkony provádí většinou v celkové anestezii.   Možná je taky tzv. analgosedace, tj.  jste „nablbnutí“ prášky a zároveň je místo lokálně umrtveno, ale jste při vědomí.  Zažil jsem to při operaci zubů a asi bych to u mandlí nechtěl. Tahle možnost se ani od anesteziologa na stole neobjevila a já se po ní nepídil, ale na internetech se objevují lidí, kteří to „v lokále“ prodělali, někdo si to pochvaluje, nevím…proti gustu.

Pokud tedy obě vyšetření klapla (a nezjistilo se, že třeba máte teplotu apod.), skončíte na pokoji a máte spoustu volného času, se kterým nevíte co dělat.

Od půlnoci se nesmí jít ani pít.  Pravděpodobně vám dají něco na uklidnění (v mém případě jeden Neurol, což bylo úplně k ničemu – především protože jsem byl v klidu ;).  Vyspat jsem se nevyspal, jelikož jsem chtěl termín co nejdřív, ale nadstandard nebyl volný, takže jsme na pokoji o velikosti tak 20 m2 byli ve čtyřech….a ti 3 chrápali jak motorová pila, ale každý jinak, v jiné tónině a rytmu…to bylo hrozný  (možná zvažte špunty do uší, jestli tohle nedáváte).

Den 1., den „D“ ráno vás zbudí,  pořád platí, že nesmíte NIC pít ani jíst.  Doporučuji se pořádně umýt, zejm. vlasy, vyčistit si zuby,  protože na nějakou dobu na „pořádné“ mytí můžete zapomenout – jestli máte rádi teplou vodu, tak tohle je šance si ji ještě užít.   Další průběh se odvíjí od toho, kdy půjdete na řadu. Většinou jdou dospělí a neakutní až jako poslední,  takže je možné, že na vás vyjde řada až někdy odpoledne, což je k uzoufání, protože celý den nemáte co na práci a budete se válet v posteli.   Podle toho kdy jdete, vám napíchnou do ruky kanylu, a to buď ještě na oddělení nebo až na sále.  Jestliže jdete až někdy později,  tak na oddělení, protože přes den vás budou napájet roztokem, abyste se jim moc nevyschli (pořád nesmíte pít). Z kanyly není třeba mít obavy – s rukou můžete skoro normálně hýbat, kanyla je ohebná, nemusíte mít strach, že byste si při pohnutí rukou propíchli žílu skrz, dá se s ní sprchovat.  Dostanete nějakou tu injekci s antibiotiky a čekáte, až na vás přijde řada   Pak vás konečně odvezou na sál – to se v mém případě dělo při normálním vědomí, takže  člověk není nějak omámený apod.  Tam už čeká anesteziolog (ale nemusí to být ten, se kterým jste mluvili včera, stejně tak operatér možná bude jiný),  vysvětlí vám, že teď vás uspí, něco vám napumpují do kanyly a  bum…už jste mimo.  Pak se začne činit operatér,  postupně odstraní obě mandle a krvácení zastaví tím, že to v podstatě „opálí“ elektrickou pinzetou, doslova zavaří …a je hotovo.

Operace trvá různě – podle toho, zda se odstraňují obě mandle, jak to jde,  jak moc to teče atd.  Já jsem se vešel do 30 minut/2 mandle. 

Pak vás odvezou na tzv. probouzecí / dospávací pokoj,  kde se postupně proberete.  Byla to moje první celková anestezie, takže jsem sám byl zvědav, jak to budu snášet.  Probouzení celkem šlo, žádné výpadky paměti, dokonce jsem si pamatoval i jméno anestezioložky, ale pořád jsem usínal/probouzel se a jelikož jsem předtím sledoval Man in the High Castle,  bylo to dost psychotické probouzet se a „usínat“  zpátky do děje s Johnem Smithem, SS Obergruppenführerem.   (takže ponaučení: před operací se dívejte na nějaký normální seriál – ne na seriál plný SSáků).

Nakonec vás převezou na váš (normální) pokoj, kde tak napůl spíte napůl bdíte, ležíte – střídá se kapačka na zavodnění a proti bolesti, vstávat zatím nemůžete,  takže na WC do bažanta….  Jíst vůbec ne,   pít zatím taky ne,  až tak po 3 hodinách…postupně se dáváte do kupy.

Překvapivě vás nic nebolí, jednak protože jste ještě trošku napráškovaní, druhak protože asi máte infuzi s něčím proti bolesti a taky to ještě nepřišlo k sobě.

Někdy po 5-6 hodinách od operace se mi udělalo dost blbě od žaludku – dle sestry to nebylo od anestezie, ale spíš od krve, kterou člověk mohl napolykat a někdo to prostě nedá (tj. žaludek mu to nevezme).  Nebylo ji nějak moc, ale  vyzvracel jsem to všechno včetně čaje, štěstí že dostanete zásobu těch jednorázových papírových misek „emitek“  … a hned mi bylo líp. Proto doporučuji s tím nezápasit (tak hodinku jsem se držel)  a zbavit se toho.   Vedlejší efekt je, že se člověk zbaví i těch tekutin co do sebe nalil, takže  toho z vás míň odtéká a personál začne upomínat,  abyste víc pili…

Zároveň od začátku průběžně chladíte,  gel-pak vám zavinout do šátku a ten máte kolem krku jako límec.  Jakkoliv jsem byl k tomu chlazení skeptický,  dal jsem na radu  spolubydlícího, který už byl po operaci, že to opravdu pomáhá  a chladil jsem, co to šlo,  až jsem měl mozek zmrzlý.   Jednak to stahuje o tok a taky podchlazené místo nebolí.   První den to ještě nepoznáte, ale v dalších dnech je chlazení opravdu dobrá věc. (nejen kvůli bolesti, otoku, ale i kvůli krvácení).

Pozůstatky po mandlích jsou obaleny takovými bílými povlaky (fibrinovými), pod nimi se už pomalu vytváří nová sliznice.  Nevypadá to nějak vábně, jako byste měli krk potažený nějakou bílou plísní.

Den 2. – už to začíná trochu bolet, ale zatím pořád snesitelně.  A už taky můžete jíst…jestli čekáte nějaké zmrzliny a kašičky tak vás zklamu.   K snídani jogurt,  veka s taveným sýrem.  K obědu nějaká bramborová kaše s něčím rozmixovaným (maso), polévka.  K večeři totéž,  co k snídani,  v neděli vánočka. Mezitím pijete kvanta nemocničního čaje, který se stane vaším nejlepším přítelem (a to nekecám)  – s čajem  se dá sníst skoro cokoliv.

Pokud jde o jídlo, tak předpoklad, že vše musí být „kašovité“ je chybný… celkem mi nedělala problém ani ta  veka, brambory nebo knedlíky, ale platí, že vše se musí opravdu hodně rozkousat, prostě doslova „rozkašovat“ a ty sušší věcí zapíjet čajem.  Pak se dá sníst téměř cokoliv, krom hranolků, amerických brambor a čehokoliv ve strouhance (třeba na smažený sýr zapomeňte).  Jinak i větší sousta jsou problém, jídlo vám půjde ukrutně pomalu, jelikož je třeba všechno nakrájet na kousíčky, pak rozžvýkat na molekuly.

Krom toho, že musíte vše „kašovat“,  nesmíte jíst ani nic horkého,  spíš by to mělo být vlažné či studené, což je zase o důvod více, proč v jídelně budete nejdéle a když vy končíte oběd, tak ostatní začínají večeři.

Bolest je pořád ještě v normě, i když při jídle už to začnete cítit docela dost,  jednomu takříkajíc při obědě doslova ztuhne úsměv.  Ale v nejhorším si řeknete sestřičce  a dostanete.   Není úplně taktické žebrat o analgetika pořád a být kontinuálně pod parou, pak totiž nevíte, zda to bolí (ještě) nebo ne, případně, zda ano (už zase).

Den 3 – už to začíná přicházet k sobě, stejně jako modřina, i tohle se probudí až s odstupem, bolí to více, ale pořád to jde.  Teď už vám pravděpodobně nebudou dávat nic do kapačky, ale jen Algifen (hnusně chutnají kapky – doporučuji přimíchat do čaje),   ten vydrží při správném dávkování tak cca 4 hodiny.  Já mám obecně k práškům na bolest odpor, takže jsem ho bral opravdu minimálně, v podstatě jen před spaním – přes den  se to dalo a snad jen ten třetí den i před jídlem, protože to při jídle fakt bolelo (žvýkáním se to dost rozdráždí).  Jinak mluvit můžete normálně, jen to není na nějaké velké řvaní.

A už se taky můžete umýt, tj. osprchovat.  Základní pravidlo: nepředklánět se a  nemýt se v horké, ani teplé vodě.  Pokud se vám zdá, že je vám ve sprše zima, tak to je akorát teplota vody pro vás, a to myslím naprosto vážně.  Sprchoval jsem se normálně včetně vlasů, ale pořád platí to viz výše. Jak se budou sprchovat příslušnice něžného pohlaví  netuším, protože ze zkušenosti vím, že mají rády teplou až vařící vodu a taky vlasů mají více než já.  Holt se holky budou muset otužovat, aby byly připraveny.

Na čištění zubů zatím zapomeňte,  tak vyplachovat pusu vodou,  ty zuby vám strach nedovolí.

Den 4 – to už vás pravděpodobně pustí domů , možná dříve možná později (uvádí se 3-5 den), bolet to bolí, ale jíst můžete. Když nemáte teplotu a nikde to nekrvácí, tak se vás rádi zbaví. Není třeba se nějak zvlášť připravovat, jestli máte dojem, že to nedáte, tak si vezměte dobrovolníka z rodiny, ať vám nese tašku, ale  bez problému jsem to dal taxíkem.  Nedělali vám transplantaci srdce, takže to zase není třeba až tak prožívat.   Nemocniční tašku si nechte doma připravenou, doplňte spotřebované věci a nechte si ji u ruky…možná na ni ještě dojde, ať pak nepotřebujete, aby vám někdo z rodiny balil věci.

Den 5 Bolest ustupuje,  Algifen  už není třeba vůbec (tedy u mě – spousta lidí ho bude potřebovat třeba ještě týden)….jídlo normálně, tj. jogurty, tvaroh, máčím piškoty v čaji, zkouším rohlíky nakrájené na kolečka namazané, čím to jde. Mražené taštičky (samozřejmě uvařené), těstoviny… A čaj, čaj, hektolitry čaje.  Občas leduji.

Den 6 –  už to nebolí skoro vůbec, max. při jídle,  vše dle plánu……Až do 01:35 ráno (7 den),  tak si tak ležím v posteli a najednou se mi zdá, že musím čím dál víc polykat a najednou mám takový dojem, že cítím krev.  Tak před zrcadlo s baterkou a je to jasný…jedna mandle teče.   Při propuštění mě varovali, že s tímhle není žádná sranda, takže hned jet do nemocnice a když by to teklo hodně tak volat 155…začínám ledovat, aby se to zastavilo,  a sháním dobrovolníka na odvoz  ,  ne že bych to nedal sám, ale trochu jsem měl obavy,  abych –  kdyby se to někde po cestě zhoršilo – nevytekl někde na křižovatce.

Po 15 minutách beru nemocniční tašku,  už to sice neteče, ledování zapůsobilo, ale stejně jedu. Doktor ve službě ze mě má očividně radost  jako  z každého kdo přichází ve 2 ráno.  Zjistí, že to opravdu (už) neteče, odvatičkuje sraženou krev….a nechá si mě tam.  Takže zpět na své oddělení.  Opět kanyla do ruky a ledování (a to je vše).

Den 7 neteče, ale pro jistotu chladím.  Jídlo už skoro běžné.  Bolest žádná,  sestry s Algifenem musím pomalu odhánět – nepotřebuji.

Den 8 –  stejné až  lepší,  pomalu mizí fibrinové povlaky a vyloupává se „nová“ tkáň.

Den 9  vše v pořádku, vesele si vegetuji,  už jsem skouknul celého Man in the High Castle… pohodu mi naruší až večer svědění celého těla.  Po přijetí  (tom druhém 7 den) mi začali dávat pro jistotu injekčně penicilín – a tohle vypadá jako pěkná alergická reakce na něj, celý trup  pupínky / červený.   Takže Dithiaden,  kapačka Solu-medrol a končíme s penicilínem.      Pokud máte nějakou alergii na léky, je třeba to hlásit. Alergie se může ale klidně projevit až v nemocnici po nějakém čase – já jsem předtím s penicilínem problém neměl a teď pic kozu…

Den 10   kopřivka ustupuje,  mandle v pořádku, nikde nic neteče… a máme tady propuštění, pokus číslo 2.

Den 11 –  13-  vše se zlepšuje, můžu jíst  skoro co chci (platí stále, že studené a rozkousané), bolest zanedbatelná, jen když si člověk na někoho otvírá hubu.

Den 14 –  kontrola v nemocnici, čekám 3 hodiny…. Nejdřív dostanu sprdnuto , že jsem měl v kartotéce nahlásit, že jsem po mandlích a že mi to krvácelo, že by mě  vzali hned.  Ale jinak je vše ok.

Den 15  –   už mám dojem, že jsem z toho venku,  ale večer se nějak zapomenu ve sprše, voda není až tak teplá, ale spíš jsem tam byl moc dlouho a už je to tady zase, nepěkná chuť v puse a stačí jedno plivnutí do sprchy, abych věděl, odkud vítr fouká – neteče to tolik jako posledně, ale teče.    Takže šup ven a zase ledovat.  Gel-pak  a kostku ledu do pusy.   Tentokráte už jsem trochu otrlejší a hlavně se mi nechce znova zůstat v nemocnici,  takže leduji,  sleduji v zrcadle, co to dělá  a po tři čtvrtě hodině to už neteče, stejně ale další noc /den  dávám pozor ….. U žádné vyhřívání se při sprchování.

Den 16 – 19 – vše ok, zdá se,  že jsme to zaledovali kvalitně.

Den 20 –  jsem objednán na kontrolu  (nezávisle na událostech).  Hlásím jim krvácení, radost nemají, asi by byli rádi, kdybych býval přijel, ale mně se opravdu nechtělo, tušil sem, že by si mě tam zase nechali.  Vše vypadá ok a zdá se,  že zhojeno,  mám se vyhýbat fyzické námaze a kdyby něco tak přijít.

Postupně zatěžuji, po měsíci už funguji normálně, po 6 týdnech i něco, co připomíná sport, ale pořád rozumně.

Celkový souhrn:

Samotný  výkon prospíte,  takže největší otrava je nic nedělání v nemocnici a pak „nemohoucnost“ doma, kdy si člověk pomalu bojí zavázat i boty (koupil jsem si radši mokasíny – další módní faux pas ).

Jídlo čím tekutější, mazlavější, míň kořeněné a studené, tím lépe.   Důležité je pít, aby rána byla pořád mokrá, nenechat to vyschnout.  Nejméně konfliktní je asi čaj (černý , ovocný).   Bublinkové nápoje jsou peklo a džusy vás budou pálit.   Jinak jogurty, tvaroh, tvarohové/smetanové dezerty, namixované cokoliv, kaše na všechny způsoby,  těstoviny. Vyhýbat se věcem, které mají „ostré“ hrany (hranolky, smažené věci) a velkým soustům – blbě se to polyká. Samozřejmě dle chuti – já například  nemůžu Lučinu nebo Žervé ani vidět….ale jsou jiné věci, co se dají jíst. (hloupé je, když vás zrovna tímhle chtějí krmit v nemocnici).

Bolest –  hodně individuální záležitost.  Na internetu jsem četl, že to bylo horší než porod, horší než ta nejhorší angína….atd.  a  čekal jsem peklo.   Mně to přišlo jako normální angína a někdy od pátého dne  jsem byl schopen fungovat bez analgetik, někdy od 10 dne bez bolesti.    Běžný člověk asi vydrží z Algifenem Neo, Paralenem,    někdo si nechal napsat Nimesil, úplně nevím jak Ibalgin (probrat s doktorem – kvůli krvácení), na internetu jsem zaregistroval i blázny na Tramalu (to už mi přijde extrém).    Základem je od začátku ledovat – těch první 5 dní  je klíčových, aby to co nejméně oteklo a zároveň se tím i eliminuje bolest + je to i prevence proti krvácení.

Takže ledujte, ledujte, ledujte…vrátí se vám to.

Krvácení – to je hlavní strašák při téhle operaci.   Když přečkáte prvních 24 hodin bez krvácení, tak je to velký úspěch do budoucna, výrazně se tím snižuje šance, že to poteče pak.   V každém případě, to může začít téct kdykoliv potom – u prvního krvácení nevím ani co ho spustilo (u druhého jednoznačně teplá voda).   Takže  vyhýbat se koupání v teplé vodě, opravdu jen studenou, max. vlažnou a po krátkou dobu,  vyhýbat se teplým nápojům a jídlu.   Vyhýbat se fyzické námaze, zejm. předklánění, zvedání čehokoliv.   Na sport můžete první měsíc zcela zapomenout.  Až po měsíci se dá pomalu zapojovat do fyzických aktivit.  Co se týká teplé vody, po vlastních zkušenostech jsem byl opatrný a radši to otužování vydržel 6 týdnů, než zase riskovat nějaký nečekaný výlet. Když to začne téct, tak zkusit zaledovat, ale když to teče hodně, případně opravdu „teče“, tak do nemocnice nebo 155. Problém u těhle krvácení je v tom, že se to laikovi těžko hodnotí – když se krev přimíchá do slin, tak to vypadá kolik toho není, i když samotné krve třeba až tak moc není a naopak. No ale lepší jet tam zbytečně, než řešit nějakou aktuní – nebezpečnou – situaci.

Podle statistik se šance na krvácivé komplikace zvyšuje s věkem  (tj. čím starší, tím horší) a taky muži jsou na tom hůře než ženy  (jinak řečeno, postarší chlap jako já, má zaděláno). Samozřejmě zcela mimo jsou lidé, kteří mají nějakou poruchu srážlivosti nebo jsou na prášcích, které srážlivost ovlivňují (Warfarin, Acylpyrin atd.) – to jsou věci, které se ale řeší před operací.

Hygiena – mytí viz výše (šampony/gely ničemu nevadí  – teplá voda ano),  zuby opatrně začít čistit tak 5 den, nejlepší je elektrický kartáček (konečně jsem rozbalil dárek od Vánoc),  protože tam člověk nemá tendenci s ním  nebezpečně rejdit a šmidlat po zubech a přitom třeba omylem trefit hojící se lůžko mandle. Chápu, že pro někoho je čištění zubů zásadní, ale tady je třeba být opravdu opatrný, alespoň těch prvních 14 dní, než se to zhojí (a i pak bych do toho rozhodně nešťouchal).

Výsledky zatím velice dobré, zmizely čepy, tedy i zápach z úst,    i přes (po)operaci mám subjektivně víc energie, zatím žádné „mini-virózy“,   dle doktorky (trhačky, která mě na to navedla) se zlepšení v celkovém rozsahu projeví až tak během roka od operace.  V puse to ani není poznat…prostě mandle zmizely a jako by tam nikdy nebyly ,  fungovat funguji jako dříve. Mluvit mluvím jako předtím, i lhaní mi jde jako když se práší za kočárem.  Samé  životní jistoty a už se těším na dovolenou v Jugoslávii. Další zprávy budou s odstupem následovat.

P. S. Pokud někdo jde na operaci pod tlakem okolností (absces v mandli), má dle spolu-pacientů smysl vymoci si i odstranění mandle druhé, ať to máte za sebou.

čepy v pusefoetor ex oreodstranění mandlíTonsilektomietonzilektomietonzilitida
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK
Až budu velký, budu guvernérem !
DALŠÍ ČLÁNEK
Můj koronadeníček
„To si myslí každej vládce, že ho lidi milujou, ale žádnej na to nespoléhá.“
- Děda Potůček