Nezvladatelný pan prezident při jmenování nových soudců opět zazářil a tentokráte trefil hlavičku na hřebíček. Nejen, že se rozhovořil o platech soudců, ale ještě to postavil tak, že by měli pracovat. A to neměl dělat. Ve šťastné justiční rodině totiž považujeme veškeré hovory o penězích za poněkud vulgární (jak by napsal Richard Gordon). Postavit věc tak, jak byla postavena – to je jako poukazovat na to, že někdo koktá nebo že advokáti (občas) lžou. Prostě je to sice pravda, ale je neslušné, vlastně společensky nepřijatelné na to ukazovat prstem.
Byla tedy jen otázka času, kdy se toho nějaký justiční funkcionář chytne a uvede věci na pravou míru a ani mě nepřekvapilo, že to byl Josef Baxa. Jenže udělal velkou chybu – pokusil se vysvětlit adekvátnost platu soudců srovnáním náročnosti zaměstnání soudců a lékařů. A to neměl dělat, protože rozčílil mě.
Dám sem doslovnou citaci ( http://www.ceska-justice.cz/2016/09/josef-baxa-navrhuje-vycistit-legislativu-pravo-odrazuje-nikdo-se-nevyzna-v-predpisech-pro-kazdodenni-pouziti/ ):
„Zmínil jste začínající soudce. Prezident Miloš Zeman při srpnovém proslovu začínajícím soudcům připomněl slova prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslava Kaly, který se pozastavil nad výší nástupního platu soudců a nad výrazně nižšími nástupními platy učitelů. Dají se tyto profese srovnávat?
Určitě to nejde porovnávat. Začínající soudce může druhý den, co byl jmenován, dostat spor o katedrálu sv. Víta. To by začínající lékař nikdy nedostal, aby druhý den po příchodu do nemocnice musel transplantovat srdce. Už ten termín začínající soudce je pochybný. Když už se někdo stane soudcem, musí být připraven na tom svém soudu dělat totéž, jako jeho kolega, který je tam třicet let. Myslím si, že soudcovské platy jsou naprosto správně nastaveny v té úrovni, která se nakonec prosadila, zejména díky judikatuře Ústavního soudu.“
Tak tedy popořádku. Jednak prezident srovnával soudce a učitele. Tam to srovnání (na peníze) vychází ještě brutálněji než u lékařů, ale i tak si neodpustím poznámku, že je to často učitel, který rozhoduje o tom, co se z daného člověka vyvine, kam to dotáhne, zda před pana státního zástupce nebo třeba na Nejvyšší správní soud. Ovšem stejně jako lékaři, byli učitelé v minulosti obětováni systému rovnostářství, s čímž jsme se bohužel nevypořádali dodnes.
Josef Baxa do toho zatáhl lékaře.
Soudce i lékař mají v zásadě dost podobný výchozí stav – jeden školu na 5 let, druhý na 6 let, soudce musí mít praxi 3 roky, justiční či obdobnou zkoušku a věk alespoň 30 let. Lékař, aby mohl samostatně pracovat, musí mít minimálně dvě atestace a k těm se v těch třiceti (možná) také propracuje. Tedy v zásadě ve 30 letech začínají oba „samostatně“ (i když tady trochu nadržuji soudcům).
Pak tu máme ten argument s katedrálou sv. Víta. Musím říct, že tak nesmyslnou demagogii jsem od právníka nečekal (vlastně co se divím). Ono totiž mezi sporem o sv. Víta a sporem o pozemek 2 metry čtvereční někdy u Tachova, na kterém stojí kozí chlívek, přičemž tento byl v rámci odsunu Němců zabrán, následně převzat JZD, dán do užívání, následně bylo transformováno osobní užívání na právo vlastnické, následně přechod vlastnictví v rámci dědictví, následně zpochybněno vyvlastnění státem, namítáno vydržení a zakončeno určovací žalobou, nemusí být takový rozdíl. Není to totiž o velikosti „baráku“ a jeho poloze, ale o právním pozadí věci. Tohle vše může přistát na stole soudci někde na okresu hned první den. A může se ukázat, že právní pozadí sporu o sv. Víta je výrazně méně složité než tenhle spor o pidi-pozemek a kozí chlívek. Rozdíl je jediný: na spor o Sv. Víta je výrazně více vidět a je to asi jako když začínajícímu lékaři přivezou první den ministra spravedlnosti s infarktem – srdce má stejné jako ostatní, ale zájem o něj bude mnohem větší než když přivezou Pepu Omáčku. Stejně jako ne každý spor je tak složitý, že by končil u NS/ÚS, kde by teoreticky měli být největší z odborníků, tak ne každý pacient musí končit v FN nebo zázračných centrech typu IKEM, což jsou přesně ty instituce, kde řeší transplantaci srdce a nikdo z lékařů to nedělá na první šichtě.
A tady veškerá podobnost končí a začínají velké rozdíly v neprospěch soudců.
Soudce a soudy jsou málokdy v časovém presu. Soudce když neví tak jednání na oběd přeruší a jde se podívat do ASPI, do komentáře, za starším kolegou, případně odročí a má dny, týdny na to, aby si to srovnal v hlavě. U vazebních věcí ,“dětí“ , domácího násilí ad. alespoň hodiny.
Lékař tenhle luxus nemá. Často musí rozhodovat přímo na místě, rychle, v řádu minut, možná hodin, s vyhlídkou na to, že špatná léčba pacienta poškodí, nečinnost nebo chyba ho zabije. Máte minuty, kdy se z živého člověka může stát jen kus masa. Následně má lékař tu čest stanout před panem soudcem a obajovat proč a jak se to vlastně stalo. A soudce vše pečlivě rozváží.
Máme tu další rozdíl. Jak již vzpomínal Jaromír Jirsa v Právních rozhledech (5/2011), u nás v podstatě nehrozí, že by soud o něčem meritorně na prvním jednání rozhodl. Naopak, odročování se ukázalo jako efektivní nástroj k řešení sporů – soudce odročuje tak dlouho, až kauza vyhnije a strany se raději domluví, protože dál se soudit je nesmysl. Zkuste tohle udělat s pacientem. Objednat si ho na zákrok a pak mu co měsíc psát, aby přišel až ten další. Kam to asi povede? Ke spontánnímu uzdravení?
Rozdíl předposlední: Možnost nápravy. Známe všichni heslo, co okres *neu*dělá, to kraj napraví. Případně VS, NS, ÚS, ESLP. Půlka abecedy padne na soudce, kteří mohou prvotní rozhodnutí napravit. Takovou možnost lékař nemá. Když někomu něco „přeříznete“ tak se to často napravit nedá. V lepším případě je na tom pacient tak špatně jako byl, horším je z toho trvalý následek, v nejhorším mrtvola a zkoušejte to někam přehodit, aby to opravili (viz výše).
Rozdíl poslední: Odpovědnost za následek. Soudcovská nezávislost má takový rozsah, že i špatné rozhodnutí je pouze „jiným právním názorem“, za který prakticky nelze soudce postihnout. Osobní odpovědnost soudce za následek je minimální, v lepší případě se dovoláte odpovědnosti státu jako zaměstnavatele. Lékaře lze postihnout snadno – udělá chybu a už je z toho postup non lege artis, vyšetřování, v lepším případě jen zákaz činnosti.
Zpět k platům. Ano, považoval bych za mravné, aby lékaři měli víc, dokonce výrazně více než soudci, a učitelé, aby měli tolik na kolik si společnost cení výchovu dalších generací. Nemám problém s tím, kolik soudci dostávají, a to ze dvou důvodů. Jednak žádný soudce nemůže tvrdit, že byl v existenční nouzi, která ho donutila vzít něco bokem. Samozřejmě, každý má svou cenu, ale argument „děti doma křičely hlady“ už dnes neobstojí. Druhak rozumný plat v porovnání s ostatními právnickými profesemi zaručuje, že na soudech neskončí lidé, kterým nic jiného nezbylo a že tam opravdu budou odborníci, tj. že nepůjde o „sběr“, ale o „výběr“ z právnické obce.
Argumentace Josefa Baxy naprosto postrádá nějakou pokoru a reflexi důležitosti ostatních povolání a bohužel se zdá, že sám uvěřil tomu, že soudci jsou přesně tak důležití, jak se cítí, a podle toho by měli být odměňováni. Ovšem ti rozumnější z nás ví, že průměrný lékař je pro člověka mnohem důležitější než nadprůměrný soudce, o nižších stupních nemluvě. Ovšem to je zkušenost, která je nepřenositelná.
Abychom to tedy uzavřeli parafrází památného výroku MUDr. Karlíka ze seriálu Sanitka „Jestli se chodíte koupat, tak dávejte pozor, abychom vás jednou takhle nevezli“, tedy soudci by měli doufat, že nenarazí na lékaře, který bude léčit tak, jak oni často soudí: pomalu, s chybami, bez zájmu o následky pro život konkrétního člověka, se slepou vírou, že to někdo nahoře případně opraví. To by totiž musela krematoria jet na tři směny.