Dobrý den maminko, jsem váš porodní asistent! Máme tu několik možností, kde můžete rodit: v lese, v chlévě nebo ve vaně, případně tady máme zvláštní akci tři v jednom, to bychom udělali chlív v lese a dáme vám tam vanu!
Ano vážení, je tu čas Vánoc, oslavy nejznámějšího domácího porodu. Nechybělo mnoho a extravagance jako rodit v chlévě, aby vám na jezulátko mohl dýchat oslík, kráva a porodní asistentka, to vše v rámci zdravotního pojištění, se stala základním lidským právem.
Naštěstí tam nahoře, až úplně nejvejš, tedy u Evropského soudu pro lidská práva „ve Štrasburku“ mělo minimálně 12 soudců (12:5) dost rozumu, aby upřednostnili ochranu zdraví dítěte a matky před domácími experimenty ( DUBSKÁ AND KREJZOVÁ v. THE CZECH REPUBLIC ). Ale nemějte strach (příznivci domácího rození), ESLP již v minulosti předvedl několik kotrmelců, např. práva transsexuálů a postupné posunování poměru hlasů až ke kýženému konci (pro právníky: Rees vs. UK, 1986 , Sheffield a Horsham vs. UK, 1998 a finální kotrmelec Goodwin vs. UK, 2002), takže hádám v roce 2032 ESLP posvětí i domácí porody, možná dřív. Transsexuálové byli přeci jen poněkud kontroverzní sousto.
Když si počtete v příbězích na http://domaciporody.cz/ , tak zjistíte, že mají jedno společné: happy end a takový ten pozitivní náboj, přirozenost a požehnání boží. Nikde se tam nepíše „Dítě mi zemřelo, ale stejně bych zase rodila doma, za to pohodlí to stojí!“. Naopak máte dojem, že když se rodí doma, že je to takové nevinné divadlo, kdy sedíte na kanapi, místo ošklivých drog se oblbujete 241. dílem Ordinace v růžové zahradě, z vagíny vystupují růžové bublinky, kolem pobíhá duhový jednorožec, z rádia zpívá Kryštof a najednou se odněkud objeví Malý Elf. Jenže jak říkají v Lemony Snicket: SoUI: tohle nebude tenhle typ filmu.
Naopak porod je masakr. Divadlo srovnatelné snad jedině s touhle scénou, akorát vám tam nebude asistovat Sigourney Weaverová. (verze pro ty , kteří nemají rádi pohled na krev a děti – neříkejte, že jsem vás nevaroval). Když se to přestane vyvíjet dobře, tak ještě o něco horší. A bolest je to taková, že místy dosahuje až úrovně chlapa s rýmičkou.
Celá myšlenka domácích porodů stojí a padá s tím, že to „dobře“ dopadne, že se neobjeví žádné komplikace, tu bublinu kolem proto můžeme zjednodušit do dvou problémů: kdo to zaplatí a kdo to odskáče, když se něco nepovede. Když totiž řekneme, že asistence porodní asistentky (PA) je „povolená“ a že by to mělo být jako součást zdravotní péče, tak to bude muset někdo /pojišťovny/ platit. A když to bude součástí zdravotní péče, tak za to taky bude muset poskytovatel odpovídat pro případ, že se něco stane.
Než budu pokračovat dále tak jen drobná vsuvka k oblíbeným „důvodům“ pro domácí porody, tedy pohodlí domácího prostředí, „kontroly“ nad porodem, strachu z nemocnice a lékařů:
Pravdou je, že komunikace zdravotnického personálu v nemocnicích často není nic moc. Lékaři a sestry mají bohužel (občas) tendenci stavět pacienta (i když skoro-matky tvrdí, že nejsou „nemocné“) před hotovou věc. Špatně (málo) vysvětlují, proč se co musí udělat a co se stane když se to neudělá, případně k tomu začnou mít „rutinní“, až průmyslový přístup ignorující, že pro dotyčnou to je poměrně jedinečný stresující zážitek. Viz třeba otázka klystýrů, epiziotomie (nastřihávání hráze) – to prostě očividně neumí porodníci „odkomunikovat“ (zpětně vzato nejlepší vysvětlení pro laiky předvedl kdysi jeden porodník v televizi, když řekl, že klystýr je proto, aby z maminky krom děťátka nelezlo ještě něco dalšího). Zmíněná rutinizace úkonů se ovšem najde i jinde, třeba obhájce často až tak nedojímá něčí výlet do basy, i když pro dotyčného je to zatraceně nepříjemná zkušenost. Tedy upřímně řečeno na té komunikaci a přístupu by se dalo zapracovat, přestože to může někomu připadat zbytečné, bere-li jako primární cíl odrodit zdravé dítě a šupem ho poslat i s matkou domů.
Druhá věc je samotné nemocniční prostředí. Tam se toho asi dá dělat méně, protože prostě nemocnice už z principu nikdy nebude váš obývák ani pětihvězdičkový hotel, ale i tady by se dalo něco málo udělat – když se daly zcivilnět nadstandardní pokoje tak proč to nezkusit i s tím zbytkem.
Konec vsuvky.
Jenže pohodlí – nepohodlí je v zásadě věc podružná a je to o tom, aby bylo zdravé dítě a matka.
A tady je na tom i průměrná nemocnice lépe, než koupelna někde v rodinném domku. Máte tam totiž často v dosahu nejen porodníka, pomocný personál, ale i lékaře dalších odborností chirurgem počínaje, přes anesteziologa, kardiologa až k neonatologovi. Prostě spousta lidí, kteří v případě, když se něco podělá, můžou problém včas začít řešit. Nemluvě o materiálním zázemí ať už v podobě léků, zásoby krve a přístrojů všeho druhu. Tohle doma dohromady nikdo nedá a nedá to dohromady ani posádka záchranné služby, natož porodní asistentka.
Tyhle argumenty ovšem nezabírají. Bohužel část skoro-matek radši riskuje zdraví a život své/svého dítěte s tím, že to „dobře dopadne“ (čti: nějak, případně s pomocí boží), přitom věcí, které se mohou naprosto neplánovaně pokazit je mnoho: naléhání pupečníku, vyhřeznutí pupečníku, obtočení pupečníku kolem plodu, porod koncem pánevním, krvácení rodičky, příčná poloha plodu, dystokie ramének ad.) a porodní asistentka má na místě šanci je tak „možná“ diagnostikovat, ale těžko spravit. Jenže ono když se něco přihodí, tak i záchranka a nemocnice mají málo možností s tím něco udělat, protože už není čas. Při dojezdu záchranky třeba 10 minut už jste na smrti mozku, a to ještě ani nedoběhli dovnitř do sedmého patra paneláku, kde zrovna nejde výtah nebo na nějakou chalupu někde na Šumavě, nejlíp uprostřed února. A každá minuta navíc = výrazně méně živých mozkových buněk. Tik. Tak. Tik. Tak. IQ 130 , 110, 100, 90 , 80 , 70 , 60, 50, vypnutá automatická pračka, houpací kůň. Takže si musíme říct, kde nám stačí se na té stupnici zastavit.
Ale buď si. Máme svobodu, demokracii a zároveň jedinečnou možnost každý převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Přehlížíme sice vůli skoro-dítěte, které má prostě smůlu, ale co už (možná by mělo mít opatrovníka, který by jej chránil před matkou). Tohle je přesně ten moment, kdy cirkus kolem domácích porodů začne ztrácet dech. Ono totiž když se něco nepovede, tak samozřejmě první na ráně je porodní asistentka, což mi přijde nefér – prostě i ta nejlepší nemá v obýváku šanci, když to začne jít do háje. A pak už se to valí dál – máme tady posádku záchranné služby, případně lékaře v nemocnici, u kterého nakonec tenhle zpackaný porod skončí. Přitom ten, kdo by měl nést odpovědnost za své rozhodnutí, kdy se z domácího porodu stal domácí potrat, je matka. Ovšem to už se nahlas neříká, zejména když to dobře nedopadne.
Ono se čas od času objeví ta myšlenka, že by „jako“ domácí porody s PA byly, ale že by tedy byl nějaký lékař „v dosahu“ (na telefonu, o patro níž), jenže to je k ničemu, protože to pořád neřeší ten problém odpovědnosti za následek a jen z části to řeší problém časové prodlevy mezi zjištěním problému a jeho řešením. Krom toho zase vzniká taková malá svízel: od jakého momentu bude doktor přebírat odpovědnost? Pokud porodní asistentka dojde k závěru, že „máme problém“ , tak je z porodu rázem horký brambor a výhledově černý Petr. Každý rozumný právník by potenciálně zainteresovanému lékaři doporučil, aby do nějakého „přítele na telefonu“ v žádném případě nešel a od domácího porodu utíkal co nejdál. Záchranka dorazit musí, takže to pravděpodobně budou oni, kdo bude několik dalších let vysvětlovat, že dítě bylo skoro mrtvé když dorazili.
Zajímavou otázkou zůstává co k tomu může říct skoro-otec, často tím totiž argumentují i skoro-matky, že jen ony nejlépe ví, co je pro dítě dobré, že ony budou rodit a že teda je to na nich kde a jak. Otec pak fakticky nemá/nemůže do porodu mluvit. Není to on, který (spolu)rozhoduje jak a kde se bude rodit, ale jen očekává příchod katasfrofy ALE bude to on, kdo se pak o to, co po porodu zůstane (na živu), bude muset starat (platit) a je dost rozdíl, jestli výsledkem porodu je zdravé dítě/zdravá matka nebo něco úplně jiného (mrtvé dítě, mrtvá matka, dítě nebo matka s následky – vyberte si kombinaci dle libosti). Tedy máme zde paradoxní situaci, kdy otec v důsledku nese odpovědnost za výsledek něčeho, co nemá šanci ovlivnit, pokud si matka postaví hlavu. Tak si říkám, zda by se z toho otec dostal, kdyby skoro-matku odvlekl do nemocnice násilím a pak až bude mít na krku omezování/zbavení osobní svobody, zda by to uhrál na krajní nouzi či nutnou obranu života a zdraví nenarozeného dítěte? Jen myšlenka. Asi má pravdu Jiří X. Doležal (jakkoliv k němu mám výhrady), že tohle si musí budoucí rodičové ujasnit ještě než se vůbec o nějakém dítěti začne mluvit, a když to začne zaváněť bezpodmínečným domácím porodem, tak jít o dům dál.
Samozřejmě, jak často neopomenou zmínit zastánci domácích porodů, i v nemocnici se může stát chyba. Jako kdekoliv jinde. To co už se moc neřeší je jak často k takové chybě dochází, jaké má následky a jaká je šance ji napravit. Říká se tomu „risk management“ a je to o tom vybrat variantu, která je nejméně riskantní a kde se dá rizikům nejlépe předejít. Jenže to by musel člověk používat k přemýšlení hlavu a ne jinou část těla, resp. musel by brát porod jako nějaký ovlivnitelný proces se svými riziky/následky a nepřistupovat k tomu jako když kočka vrhá koťata.
Dostáváme se k té nepěkně vulgární materiální stránce věci, kdo to zaplatí, když dítě třeba nějakou tuhle šílenost přežije, ovšem přidušené (chorobné změny na mozku už má člověk po 4-6 minutách) a důsledkem může být „zbytek člověka“ s inteligencí vypnuté automatické pračky, přičemž „o tohle“ se bude muset někdo několik dalších let starat (ať už rodiče nebo stát) a čekat až…. Taky tuhle péči bude muset někdo platit, stát, rodina, sponzoři, prostě někdo. Naprosto zbytečně, stačilo, aby někdo ve správnou chvíli řekl „tohle nepůjde, císařský řez, hned!“ (a taky to mohl realizovat).
Abych to nějak uzavřel: jen ať si domácí porody jsou, pokud si pojišťovny pohlídají, jak se to bude platit, porodní asistentky budou mít pojištění pro případ chyby, které by pokrylo péči o nově narozeného „kriplíka“, domácí porod se předem nahlásí do nějaké evidence MZ, a to čistě proto, že až se něco stane, aby to nebylo jako dnes, kdy se záchrance řekne, že tohle nebyl plánovaný domácí porod, že se to „jen“ nestihlo a že žádná PA tam nikdy nebyla, přičemž s touhle pohádkou se pak vyrazí do nemocnice, aby to byl nakonec jejich problém. Vyloučí-li se jakákoliv odpovědnost zdravotnické záchranné služby/zdravotnického zařízení, kam bude „dítě“ po zpackaném porodu převezeno, za následky, tak už nám zbývají jen rodiče. Kdo se rozhodne rodit doma, ačkoliv je to nápad na úrovni středověku, nedostane na péči o dítě postižené v důsledku tohohle experimentu ani korunu ze státního rozpočtu. Ať si každý udělá své vlastní zhodnocení rizik.
Nelíbí se vám to, je to drsné? Mně se zase nelíbí platit za něčí pitomost a ten luxus, aby mohl rodit doma do své vany.
Na tom všem mě snad nejvíce fascinuje, že se najde matka, která je ochotná riskovat život/zdraví dítě kvůli (ne)pohodlí nebo „strachu“ z lékařů/nemocnice (btw: „Měla jsem strach rodit v nemocnici“ – to je excelentní epitaf).