„Jak daleko je od toho, je-li dívka někým nadšena, k tomu, aby se jím cítila kompromitována.“
-

První pětiletka s taláry za námi!

Jak ten čas letí,  nestačíme se ani ohlédnout a už je to  pět let od svatby, co to povídám… znovuobjevení  talárů.  Nějak jsem ale nezaznamenal, že by se ta první pětiletka pořádně oslavila.  Co už, tak si to oslavíme tady a teď privátně!Pětiletka

Byl  to ten slavný den  středa 1. 6. 2011, kdy se taláry pro všechny advokáty staly naprosto hmatatelnou realitou.   Nepomohlo ani nadávání a  hořekování u Ústavního soudu.  Nepomohly výmluvy na to, že talár je těžký a nevejde se do auta.  Nepomohlo ani zaklínání se základními právy a svobodou nosit co se mi zlíbí.

Přiznám se, patřil jsem spíše k odpůrcům –  ne tedy příliš radikálním –  a  mám dojem, že důvody (tradice, vážnost advokátního stavu, vyrovnání se jiným profesím)  uváděné pro zavedení byly poněkud nesmyslné.  Určitě si vzpomeneme  na  argumentaci tradicí, která se objevila i v odmítavém usnesení  Ústavního soudu, IV. ÚS 2457/09:

Ústavnímu soudu je známo, že advokacie po změně politické a společenské situace v roce 1989 usilovala a usiluje o návrat k dlouhodobé tradici advokátního stavu, přetržené událostmi roku 1948.  Jako součást tohoto návratu lze nepochybně vnímat i opětovné zavedení taláru neboli úředního roucha advokátů, který byli advokáti oprávněni užívat právě do roku 1948

Při psaní tohoto příspěvku  jsem narazil na  článek, kterým mi dříve nějak unikl. Karol Hrádela se v článku Historie, současnost a význam advokátního taláru   (Právní rozhledy 18/2011)  poměrně obšírně zaobíral tím, jak to s tou tradicí vlastně je a z článku vyplývá, že vlastně žádná kontinuální prvorepubliková nebo rakouskouherská talárová  tradice neexistovala.  Je tedy s podivem, kde se shora uvedená myšlenka ÚS vzala. Když jsem si vzpomněl na některé filmy pro pamětníky, tak si opravdu nevybavuji jediný (resp. ano jeden jediný –  v článku zmíněnou komedii Advokátka Věra), kde by byl advokát zahrán v taláru.  Konec konců po roce 1989 nikdo nosit talár nezakazoval (ale ani nepřikazoval),  možná  je advokáti mohli nosit mnohem dříve, než se objevil §17a zákona o advokacii.

Teď je to povinnost, vlastně chci říct:   svaté tradiční právo!

Když uvažuji nad hlavním argumentem zastánců talárů, tedy že je třeba zrovnoprávnit advokáty – alespoň co do oblečení – se  soudci/státními zástupci,  že absence talárů vlastně staví advokáty do nějaké podřadné pozice,   nemohu se zbavit pocitu, že zejména v trestním řízení se přidaná hodnota talárů nějak neprojevila.  Naopak bych řekl, že v poslední době  představují obhájci spíše trpěné zlo a  všichni ti ostatní se těší až zase bude obhajoba součástí obžaloby.  On totiž talár není samospasitelný.  Právník, který má autoritu, bude autoritou s talárem i bez něj. Kašpar v taláru zůstává pořád kašparem a  talár to spíše zhoršuje bez ohledu na to, zda jde o advokáta či jinou profesi.

Taláry ale přinesly i některá pozitiva:

Největším přínosem je to, že si konečně média nepletou obhájce a obžalovaného.  Prostě ten s talárem většinou není zločinec a už není třeba psát „obžalovaný K.H. (vlevo) a jeho obhájce“ či ještě lépe „údajný vrah K.H. (vlevo) a jeho obhájce“.  Druhý menší přínos spočívá v tom, že u osob s talárem „přes ruku“ justiční stráž často rezignuje na šacování a skenování při vstupu do soudní budovy.  Ne všude to funguje,  ale je to lepší než spadnout ze schodů.  Posledním drobným přínosem je možnost si talár srolovat a použít jako polštářek, případně jako deku.  Také se dá přehodit přes mrtvolu, když klienta z faktury klepne pepka.    Zatím tedy samé plusy, výhody a sociální jistoty.

Musím zmínit jednu technickou drobnost: neautorizovanou úpravu taláru!  Ony totiž ty pentle, kanýry či jak to odborně nazvat se mají především po vyprání tendenci kroutit a vypadá to pak směšně.   Když to však krejčí pěkně prošije, aby pentle byla napevno připevněná po celé délce k taláru, tak již nemá šanci provádět neplechu, a to ani po vyprání.  Dalším bonusem tohoto upgradu je to,  že vás za ty pentle nemůže nikdo chytit a provést vám nějakou nepěknou věc.  Nevýhodou je, že si s pentlemi nemůžete při jednání hrát…  Hádám, že tento zlepšovací návrh by se mohl zakomponovat i do užitného vzoru. Samozřejmě pokud tedy nebylo záměrem, aby se pentle kroutily (podle toho jak moc je v taláru vedro).

Jsou tady ovšem i negativa.   Vlastně je tady jedna setsakramentská věc, která se nepovedla a bohužel se dalo předpokládat, že k tomu dojde, anžto byly signály z již dříve otalárovaných profesí, že se to stane a ono se to stalo (to je ale blábol ;). Nebudu vás napínat,  vážně nebudu, hned se k tomu dostanu…

Hawaii a talár a proč ne?

Havaj a talár, proč ne?

Jde o to, že (bohužel) někteří advokáti, advokátky a advokátčata zjistili, že pod talár se dá vzít cokoliv, jelikož schová skoro vše.  Už se není třeba zaobírat nějakým extra formálním a nepohodlným dress-code. Rozpoutalo se módní peklo.  Již před zavedením byla patrná rezignace u některých soudců – bez saka, bez kravaty, košile roztodivných vzorů.  Soudkyně na tom byly lépe, ale  prostor pro zlepší by se také našel.   Takto (ne)upravené jedince člověk spatřil před jednačkou a pomyslel si svoje.  A teď se to děje i  u advokátů, ale v horším.  Džíny, mikina, svetr, manšestrové sako, flanelová košile,   kravata žádná. Sukně připomínající pásek,  zato s bílými, růžovými nebo žlutozelenými (sic!)  punčochami, topy s flitry,  případně nějaké batikované kvazi-šaty. Prostě spoušť.  To vše jsem viděl na vlastní oči velebnosti!  Jedna věc je, jak se chodí dejme tomu v kanceláři či někde „venku“,  ale u soudu, do taláru?  Možná jsem až příliš přísný,  vývoj šel dál a kravata už je očividně passé,  stejně jako sukně přes kolena či  paruka,  ale za mě tedy pouze oblek s kravatou či alespoň sako s kravatou.   Zřejmě nejvyšší úroveň odívání (i pod talárem) si zachovali státní zástupci/zástupkyně.  Věnoval jsem tomu dočasně výrazně větší pozornost a musím přiznat, že prostě dress-code dodržují poměrně zodpovědně ;-).  Je to opravdu tristní.

Samozřejmě nebudeme paušalizovat. Určitě se najde mnoho, možná i většina advokátů, kteří dodržují dress-code přestože pod talár není vidět (moc). Subjektivně vzato mám ale dojem, že došlo k jakémusi  rozvolnění mravů stran oblékání právnických profesí. O to více si však vážím těch, kteří  (nejen) na soud chodí oblečeni na úrovni,  resp. nebojí se přijít oblečeni!

Chtělo by to nějaký pěkný závěr, mravní ponaučení do další pětiletky a protože mě nic převratného  nenapadá, dám sem citát z článku K. Hrádely (viz výše), původně v  Denník, in Právník, 1904, s. 595., který stejně jako před pěti lety  i v roce 1904 vystihoval situaci (a dnes možná více než tehdy):

 „Pro soudce znamená zavedení talárů rozhodný pokrok, poněvadž knězi v chrámu spravedlnosti sluší, aby se přiodíval rouchem jemu důstojnému stavu odpovídajícím a nikoli uniformou quasi dragounskou.  Advokát dosud stejnokroje nositi nebyl ani povinen, ani oprávněn – a netajíme se tím, že pokládáme občanský oblek za hrdé přiznání: ,civis sum‘. Proto nemůžeme se rozehřáti pro stále se vzmáhající uniformování. Leč nepřikládejme otázce kroje takové váhy, aby měla účinku na konání spravedlnosti. Kdo z obhájců dovede největší znalostí věcí, zákona a práva obhájiti svého klienta, tomu příslušeti bude palma, ať jest přioděn jakkoliv – banálnímu, mělkému a naivnímu obhajování však ani talár podstaty a vážnosti nepřidá.“

Česká advokátní komorataláry
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK
Právník na cestách (vlakem)
DALŠÍ ČLÁNEK
ČAK se vrhá do informační společnosti, tedy opatrně vrhá - UPDATE
„Já to nechci vyhrát ani štíhlostí ani krásou, u mě se ženská musí nachytat na ryzí charakter.“
-