„Bory, Pankrác, Ruzyně - tři nejlepší právnické fakulty v ČR.“
-

Můj koronadeníček

V posledních dnech, týdnech  ba  i měsících jsem zaregistroval na internetu novou módu,  tzv. koronadeníčky.  I největší zoufalci novinářské profese popisují své strastiplné osudy po infikovaní Covidem-19.   Je to někdy až o zdraví číst tyhle zápisky smrkalů, frkalů a panikářů z nichž sálá snaha šokovat a předhonit ostatní oslnivým průběhem nemoci.  Jeden by řekl, že zrovna pisálci mají ten kovid absolutně nejhorší a  překonají je jen herci a další celebrity.

Jistou shodou okolností jsem byl taky zkovidován….asi už se nikdy nedozvím kde, kdy a kým, prostě se to stalo i přes neustálé nošení roušek,  skoro totální vyhýbání se lidem a mytí rukou. Tak trochu jsem čekal, že se to stát může, protože s rostoucími čísly nakažených začalo být statisticky čím dál pravděpodobnější, že dojde i na mě a  jednou to  kličkování mezi kapkami deště přestane fungovat.

Takže i já mohu obohatit literární nebe apokalyptické prózy svým mini-koronadeníčkem.

Jaké to tedy bylo:

Den 1. – začal překvapivě jako každý jiný den, sluníčko vyšlo, vzduch voněl podzimem a na stromě si to rozdávaly dvě veverky.  Vesele jsem si pracoval a nic zlého jsem netušil.  Až odpoledne, když jsem se rozhodl zničit při (zahradnických) pracích v kůlně a na podzimku , začaly mě trochu bolet svaly na nohou, ne nějak moc, prostě tak trochu.  Večer se přidala zimnice, která se střídala cyklicky  s teplotou, ale zatím nic zásadního.  Tak trochu jsem doufal, že to bude jen chřipka nebo nějaká jiná blbost, ale radši jsem  preventivně zarazil své styky s okolím.

Den 2. – proběhl stejně jako den první, ani lepší, ani horší – tu a tam teplota v tandemu se zimnicí , bolesti svalů a obligátní „chřipková“ vyčerpanost. Trochu bolesti hlavy.  Vůbec se mi nechce jíst.

Den 3. – rýma,  taková ta vodová, která teče a teče… bolesti svalů se různě přesouvají po těle,  teploty i zimnice ustupují.  Teploty zatím celkově do  max. 38°C , nebral jsem na to nic. Už mám dojem, že mi skoro nic není.

Den 4. – tak si jím k obědu guláš a zdá se mi, že je nějaký slabší než obyčejně, povzdechnu si nad tím, že ti prevíti už šidí i tu papriku.  K večeři uzené a to už nepoznám chleba od uzeného a uzené od křenu. Dávky křenu, které by mě normálně zabily, jen lehce šimrají.  Jídlo chutná jako indiferentní lehce nahořklá hmota.  Co se týká čichu, necítím nic, teda vůbec NIC.   Správná chvíle na čištění kanalizace anebo uzavírání sázek, kdo sní více Wasabi. (vážně by mě zajímalo, jestli bych to Wasabi ustál, ale nebylo po ruce).

Den 5. – čich/chuť zcela K.O.,   zmizely teploty a zimnice. Rýma se mě drží, drobet cítím tlak na hrudníku,  ale nic co bych nazval dušností, jen občas zakašlu  – schody do třetího patra dávám normálně.

Den 6. – vše se lepší krom čichu/chuti.

Den 7. – vše lepší, ale opět bolesti svalů.

Den 8. – ráno vstávám oči jak angorský králík, který dva dny svařoval bez kukly.  Hodně slušný zánět spojivek, tenhle příznak jsem nečekal, ale podle Google se to u části koviďáků stává, jak se to má léčit nevím,  takže  alespoň pro útěchu Ophthalmo-Septonex,  červený Visine a umělé slzy….  Moc to nepomohlo, ale ani se to nezhoršilo…

Den 9. – Zůstává jen rýma + zánět spojivek,  občas to prokápnu, koukám na seriály, čtu podřadnou literaturu a vyžírám mrazák.

Den 10. – zánět spojivek prakticky zmizel, ostatní příznaky také,  jen trochu vyčerpanost, jako po viróze,  vrací se  pomalu chuť a čich.

Den 11. – bez příznaků,  původní výkon. Čich/chuť tak 50%.    Dýchání OK.

Den 12. – bez příznaků, čich/chuť tak 70%. (cítím vše, ale subjektivně mi přijde vše o něco „slabší“ než před kovidem, tj.  třeba deodorant jako by byl vyčichlý,  i chuť jídla je taková slabší než jsem byl zvyklý  – tohle se mě celkem drželo asi další 2 dny – pak už jsem ten rozdíl nebyl schopen objektivně posoudit, blbnout s čichovými fixy nebudu).

Celkové shrnutí:

Hodně nezvyklá je ztráta chuti a čichu.  Ten čich se hned nepozná, protože nějak nečekáte, že když nic necítíte (pokud k něčemu úmyslně nečicháte), že je to to příznak,  prostě to člověk vyhodnotí tak, že zrovna  nic nějak nevoní/nepáchne….  Ale chuť byla nepříjemná, divná – je nečekané nevědět, co jíte, ale zase si jeden tolik nevybírá a ocení prakticky jakýkoliv kulinářský počin,  jestli je to sladké, slané, připálené nebo pikantní je vám celkem jedno,  prostě hmota. Vše jsou jen amarouny.

Pokud jde o „léčbu“ –   vitamíny, čaj,  postel,  kapky do očí.   Na teplotu nebylo nic, i když jsem byl odhodlán to  při vzestupu nad 38°C srazit,  ale na teploty moc netrpím, takže nakonec ponecháno vlastnímu vývoji.

První dějství s Covidem můžu zhodnotit jako celkem přijatelnou virózu á la chřipka, jelikož jsem zažil chřipky, kdy jsem opravdu přemýšlel,  jestli ten den vůbec vstát.  Tohle bylo o dost slabší a v podstatě jsem mohl (by)  fungovat normálně  (á propós  – narušení moskovích funkcý nepozoruji).  

Měl jsem malou radost, že teď na 3 měsíce snad imunita a člověk už se nemusí klepat, kdy na něj přijde řada, ale ono to s těmi protilátkami asi nebude tak horké, resp. ty 3 měsíce budou tak maximum, co z toho vytluču,  alespoň dle toho nadšence z Novosibirsku.  Popravdě kdyby to nebylo tak nevypočitatelné, vůbec bych neviděl jako špatnou myšlenku imunizace promořením prostřednictví Techtle-Mechtle (dospělácká verze když se děti proměřují planými neštovicemi), ale…

Nebudu tady nikomu tvrdit, že je to zábava,  jelikož záludnost Covidu spočívá v tom, že u každého to může proběhnout zcela jinak a to doslova v rozsahu ode zdi-ke zdi (a není záruka, že zrovna u vás to bude pohoda)   a druhá záludnost je v houpačkovém efektu – po třetím dni jsem měl dojem, že už jsem z toho venku, ale pak se to vrátilo,  stejně tak pak po 8. dni – vždy když to vypadalo, že už jsem z Covidu venku,  přihodil ten zmetek nový – ještě lepší – příznak.

Jestli jste moje fňukání dočetli až sem, máte nárok na odměnu: 

Corona virusCovid-19epidemiekaranténa
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK
Drzý právník s nožem v krku aneb tonzilektomie pro začátečníky
„Voni maj doly na povidla a tetovanýho tatínka!“
- F. Němec