„Voni maj doly na povidla a tetovanýho tatínka!“
- F. Němec

Emeritní cirkus na cestách

Dovolte, abych se představil:   baron Rupert von Kraczmar emeritní docent Faustovy univerzity ve Wienerschnitzelbergu,  asi tak by se dnes přestavil Miloš Kopecký, jelikož  býti dnes „emeritní“, „bývalý“ nebo alespoň „ex“,  to letí a je to mnohem fajnovější než vyhozený či odejitý.  Tytam jsou doby, kdy záleželo na tom čím kdo aktuálně je. Dnes je daleko důležitější, čím kdo byl (a to i kdyby v současnosti byl třeba hrobníkem). Řada emeritních cirkusáků a jiných dovedů zaplavila Českou republiku a přežívá léta z glorioly svých ex-funkcí, aniž by to někomu vadilo, dokonce se v poslední době ukazuje, že  emeritní cirkus může být i státem garantovanou živností se všemi výhodami, které si lze představit.

  • Mediální maskoti

Mezi mé favority patří mediální maskoti, jejichž „expertního postavení“ pramenícího z ex-funkce využívají média pro získání zasvěcených názorů.  Úžasným příkladem je již notně uleželá emeritní soudkyně ústavního soudu Eliška Wagnerová, v současnosti již  (jen) obyvatelka nejfajnovějšího domova důchodců říznutého cestovní kanceláří neboli Senátu PČR.   Zatímco názor sprostého politika by média nezajímal (konec konců takových je k dispozici 200+81), názor  bývalé ústavní soudkyně už  může budit dojem serióznosti, dokonce snad i toho, že dotyčný ví, o čem mluví.  Je zajímavé, že mnoho lidí se stává experty ve svém ex-oboru přesně v momentě, kdy za nimi zapadnou dveře a neváhají se pak v médiích náležitě předvést.   To že tato gloriola „odbornosti“ a „nezávislosti“  může být dávno vybledlá a naopak dotyčný vůbec neví, o čem mluví, ale zase moc dobře ví, v čím zájmu to říká, tedy že je to hodně daleko od odbornosti, nezávislosti a nestrannosti,   to už si veřejnost neuvědomuje.

Druhým v mé hitparádě mediální maskotů je Andor Šádor. Již přes dekádu bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby,  dnes bezpečností expert, který svými názory pravidelně zásobuje TV Nova.  Už skutečnost, že člověk ze zpravodajské komunity je ochoten se ukazovat v televizi musí být podezřelá a vést k názoru, že to buď expert není anebo ano a zabývá se desinformační kampaní,  což člověka napadne především vzpomene-li si k čemu všemu se dotyčný zasvěceně vyjadřoval (http://tn.nova.cz/hledat?q=andor&searchsend=Hledat ).   UPDATE: A takhle  to pak dopadá, když se mediální masáž zadaří a dojde k recyklaci:  https://www.novinky.cz/domaci/432246-andor-sandor-ma-dzob-snu-radi-s-bezpecnosti-metra-za-2500-na-hodinu.html

 

Pak jsou tady i další méně výrazné tváře jako třeba Karel Randák, absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy  a následně rozvědčík, který završil kariéru jako ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace, aby se z něj stal bojovník proti korupci v  Nadačním fondu proti korupci, jehož tvář se také čas od času objeví v TV. Nezbývá než se ptát, zda by se mu takové pozornosti dostalo, kdyby nešlo o ex-ředitele UZSI.

Ještě tragičtější bývalou osobností je Miroslava Němcová, jejímž jediným počinem jako (dnes již emeritní) předsedkyně Poslanecné sněmovny PČR  (na který se ovšem bude dlouho vzpomínat) bylo předání Davida Ratha zjevně nepříslušnému soudu za okolností více než pochybných,  to jí ovšem nikdy nebránilo v toulkách po české mediální scéně.

Ale rozhodně nejsou sami.  Jestli si někdo chce udělat přehled, tak doporučuji publicistické pořady na CT24/CT2/CT1 – tam se to emeritními dovedy jen hemží.

 

  • Zahajovači, otvírači a čestní předsedové

Další méně výrazná skupinka emeritních dovedů se realizuje v rámci společensky prospěšných činností.  Jak už to tak dnes (a nejen dnes)  bývá, spousta obyčejných věcí  musí být zaštítěna nějakou „autoritou“ a emeritní cirkusáci představují poměrně lacinou  a předvídatelnou pracovní sílu.   Když např. potřebuje místní myslivecké sdružení „otevřít“ nový krmelec,  nějaký zoufalý autor pokřtít knihu,  hasiči  někoho na zahájení bálu nebo slavností zprovoznění stříkačky  či dokonce obec  někoho, kdo by zatáhl za šňůru u odhalení pomníku,    dá se vždy sáhnout do řady emeritních cirkusáků a vybrat někoho, jehož jméno by dodalo vážnost odhalení pomníku místnímu rodákovi Pepovi Hloužků (světového rekordmana v pití 12° na EX).   A cirkusáci rádi dorazí.  Jednak to totiž polechtá jejich ego, že přeci jen ještě nepatří do starého železa a mají nějaký ten „potenciál“ (čti: možnost zkusit se někam vydrápat zpět)  a druhak určitě z toho bude alespoň oběd, možná raut  a nějaká ta pozornost.

Naprosto jedinečný  úkaz představují různí ex-disidenti, ex-bojovníci proti bývalému režimu, kteří jsou schopni i 27 let  po revoluci vytlouci kapitál z nějaké pitomosti, kterou v mládí „komančům“ provedli a dnes ji zase a znova  prodat jako „odbojovou činnost“, aneb když potřebujete odbojáře víte, kde máte hledat.

Pro toho kdo potřebuje nějaké takové „výše postavené křoví“ na nějakou událost má angažmá ex-  výhodu v nižších nákladech, je-li rozpočet opravdu napjatý a není na opravdovou celebritu. Nespornou výhodou je i  relativní předvídatelnost (dotyčný opravdu přijede a nezpráská se kokešem někde po cestě) a v zásadě i mediální nezávadnost (u aktivního politika jeden nikdy neví, co se kdy provalí a nikdo nechce, aby mu kvůli tomu, že tělocvičnu otvíral „Honza“ s krabicí od vína, pak kriminálka běhala po radnici). Podobnou funkci plní emeritní dovedové když je třeba dodat lesku a důvěryhodnosti nějakému sdružení, spolku, nadaci, fondu apod. I Sdružení lhářů a výtržníků totiž vypadá mnohem důvěryhodněji, když je čestným předsedou nějaký dostatečně  kulantní emeritní doveda.

 

  • Mistři úvodníků, úvodů, předmluv a doslovů

Ano poslední skupinou jsou mistři pera, tedy dnes spíše klávesnice.  Zejména méně známí autoři, obskurní časopisy a vydavatelé odborných publikací trpí  nutkáním opatřit kdejakou publikaci předmluvou, úvodem, doslovem či jinou vatou plnou extravagantních popisů toho, jak je publikace úžasná, přínosná pro laiky, odborníky a vůbec všechny včetně těch, kteří neumí číst.  Pod takový blábol se pak podepíše emeritní doveda (dle potřeby ex-prezident, ex-soudce, ex-ministr, ex-děkan či ex-něco jiného), aby se tomu dodala vážnost. Tady jde v podstatě už čistě o marketingový  trik „nalepení“  publikace  na jméno/funkci.  Zářným příkladem budiž nepříliš povedená publikace Moderní etiketa  u nás neznámé Sandi Toksvig, u které jsem si sám naběhl na předmluvu Ladislava Špačka – emeritního burše Václava  Havla.

 

  • Proč to funguje?

V první řadě protože „opravdové osobnosti“ (rozuměj aktuálně u vesla)  nemají na pitomosti čas a často ani zájem, což se mění jen před volbami, kdy politici (kteří by rádi zůstali politiky), jsou ochotni otevřít i hřbitov, hlavně když to bude mít mediální pokrytí. Trh tedy zůstává nenasycen a jelikož národ baží po autoritách,  je třeba sáhnout  když ne po opravdových osobnostech, tak alespoň po jejich vyčichlejší variantě.  Druhým důvodem je to, že část „osobností“ musela z titulu funkce držet ústa a/nebo zachovávat vážnost stavu, což si následně vynahrazují opačným extrémem. A za třetí, něco přece dělat musí, aby cirkusáci udrželi v sociálně-mediálně-bulvárním povědomí s výhledem na případnou recyklaci.

Na co můžou  všichni „emeritní cirkusáci“  spoléhat je velmi krátká paměť české společnosti, zejm. co se skandálů týká.   Ono po deseti letech už si nikdo nepamatuje, proč byl kdo odvolán, odejit či přímo vyhozen a zda nebyl náhodou rád, že skončil jen na dlažbě a ne na Borech. A už vůbec si nikdo nepamatuje a často ani není schopen posoudit,  jak dotyčný vykonával svou „bývalou“ funkci rostlináře.   Jestli  jeho rozsudky nevyvolávaly spíše rozhořčení a pocit nespravedlnosti,  jestli  působení na ministerstvu nebyl jeden velký skandál nebo raději jedno velké nic nedělání. Jestli to prostě nebyl jen budižkničemu s funkcí.    Zůstává jen titul a mlha,  proto můžeme klidně i  Karolíně Peake přiznat, že je „bývalá ministryně obrany“  (která byla ve funkci 9 dní, jež otřásly světem).

Jistou zajímavostí je možnost využití tohoto „extitulování“ jako detekčního zařízení pro změnu.  Pokud např. bývalý předseda senátu  začne být najednou titulován i starší funkcí  „bývalý premiér a předseda senátu“ je jasné, že se s ním někam počítá a že by třeba z bývalého premiéra mohl být současný prezident.  Obdobně pokud se na současného „podnikatele“ začne vzpomínat jako na „bývalého ministra průmyslu a obchodu“, tak jeden taky může očekávat další nasazení.

Krom toho je tu i druhá stránka věci, že často uvádění bývalé funkce je prováděno úmyslně, aby nemusela být uváděna ta současná, která by mohla vyvolat spoustu otázek. Jestliže je např. někdo systematicky titulován jako bývalý náčelník gen. štábu měl by se spíš člověk ptát co a pro koho dělá teď , zda to není spíše o tom, že se nehodí zveřejnění nového titulu, než že by člověk až tak bazíroval na tom starém.

 

  • Konec dobrý….

Považuji za neuvěřitelnou drzost, veze-li se nadále někdo na této (emeritní) naftalínem nasáklé „slávě“ a autoritě, a to  zejména  v politice,   už vůbec za situace, kdy jeho působení v  ex-funkci bylo katastrofální či dokonce skandální a všichni jsou rádi, že už je pryč.

Funkce a její aura bohužel žijí vlastním životem.  O to více si lze  vážit těch, kteří se nepotřebují ohánět tím, čím kdysi byli, ale bohatě jim stačí ohánět se tím, čím zrovna aktuálně jsou či dokonce ti nejodvážnější si mohou dovolit ten  extrém ohánět se jen vlastním jménem.

PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK
Domácí porody jako zábava na dlouhé zimní večery
DALŠÍ ČLÁNEK
Kdo chce bít advokátní koncipienty?
„Český Honza zůstane Honzou, i kdyby ústřice snídal. “
- P.Kohout